Soubor veršů Olgy Szymanské tak jako v autorčině prvotině v sobě nese rovněž duchovní rozměry, navíc však otevírá i branku do světa pudovosti a smyslového vnímání. Jsou tu záchvěvy zrození, předpovědí sudiček, ale i znamení předků, která v jakýchsi pochmurných paralelách ukazují bolestnou cestu myšlenek, přetavujících se až na samotnou dřeň těžkého a úzkostného citového pádu do hluboké propasti. Ale i v této bezvýchodnosti lze nalézt naději, i z této situace může torzo člověka povstat, i v této chvíli zvládne "uchopit něhu", která v něm ještě zbývá "a načrtnout prostor pro lásku".