Poetický význam louky se v básních Dagmar Plamperové mění v uhrančivý prostor k setkávání, objevování a navazovaní vztahů. Je navíc svázán stručnými, nicméně básnicky rafinovanými a výsostnými sděleními, v nichž je zakódována svébytná výpověď, vycházející z bytostné potřeby básnířky promluvit o sobě, o tom, co cítí, čím prochází. "K životu přijdeš / Ke smrti docházíš", říká v úvodním mottu sbírky. Ale co je mezi těmito dvěma základními konstantami, co je ukryto v čase, jenž nezadržitelně uplývá, co ve slovech, která nám v tomto mezidobí přejdou přes rty? I na tuto otázku básnířka hledá odpověď: uvážlivě, v tichém tónu, ale i s naléhavostí i citem pro přesné vyjádření, v němž se míhají intimní odstíny, proměny přírody i výkyvy světa, kde žije. A také víra, aby byl "požehnán ... každý den, / kdy se s polí sklízí přízeň / a vzdálenost mezi námi / je nepatrná".