Konstantin Biebl dedikoval svůj debut "drahé památce Jiřího Wolkera" a je více než zřejmé, že ve dvacátých letech byl podobně jako jeho předčasně zesnulý přítel představitelem a stoupencem proletářské poezie. Kromě sociálních motivů však tento soubor přináší i texty, v nichž se básník projevuje již jako autor s mimořádným citovým zaujetím, do jehož řeči navíc vstupují i podmanivé melancholické nálady. "Nehrajte na klavír, / když v parku pták zpívá. / Nehrajte na klavír, když se připozdívá / a naslouchá země, tráva / a kamení," tiše například preluduje v jedné básni. V Bieblově poezii se často objevuje atmosféra posmutnělých večerů a hvězdných nocí, na druhé straně jsou tu často skloňovány i pocity osamělosti, odrazy temné půlnoční doby a doteky smrti, jež jsou důsledkem i autorových osobních zkušeností a prožitků z první světové války.