Miroslav Holub zde s myšlenkovou precizností analyzuje člověka v jeho nelidštějších vztazích, hledá pod různými nánosy všednosti, zvyků, sentimentality jeho ryzí jádro v morálních a citových metaforách. Některé básně lze chápat i jako pouhé hry se slovy a pojmy, které zdánlivě ztrácejí sdělnost, přesto však podávají obraz lidského vnitřního světa: zjitřený obraz nejdůležitějšího tělesného orgánu je zároveň i úvahou o bytí a životě, v němž touhy, pocity, myšlení a konání člověka mají být v souladu s přirozeným srdečním tepem a rytmem, avšak mnohdy z tohoto rámce příkře vybočují.