Prvotina Jana Opolského byla příznivě přijata dobovou kritikou, s uznáním se o ní dokonce vyjádřil i sám F. X. Šalda. Básník rozehrává mnohdy až v baladických akordech doteky tragických lidských osudů, ladí verše do dekadentního hávu a vědomě tak pokračuje v linii nastoupené například Karlem Hlaváčkem. Je to poezie až bolestně prožívaného smutku, ztemnělých nálad i osamělosti. Poezie, v níž se skrývají opuštěné dvory, rachot okovu v rozvalené studně. Nepřichází nikdo, kdo by přinesl útěchu, zatímco citlivá lidská duše se bezmocně ocitne a potácí v soumračném stesku promarněných okamžiků a poztrácených iluzí.