Ve dvou oddílech se autor představuje jako básník, komponující své verše na minimálním prostoru ve střídmém, ale civilně laděném lyrickém projevu. Jsou zde texty, které se námětově dotýkají rodinného prostředí, jež ozáří "světlo mého syna", na něhož autor myslí i na břehu Černého moře. Synovský smích rozhání také mraky v mokrém podvečeru, ale na druhé straně dokáže básník i uvažovat v reflexích současnosti, zamyslet se nad tím, kam směřuje budoucí vývoj. "Jestli se Země o nic neopírá / zřejmě se někam řítí" je nejen lakonickým sdělením, ale především i varovným konstatováním, v němž jsou soustředěny i autorovy obavy a úzkosti o osud planety.