"Můžeš si teď říct, že to všechno k něčemu bylo?" zní jedna z otázek v textu Jiřího Dynky, jenž na ni živelným, přesto však osobitým a nezaměnitelným jazykem hledá odpověď. Dotazů je tu ovšem více, často však autor přiznává (i ústy alter ega Pomora), že na ně odpovědět nedokáže. Snad i proto představuje současný svět v neúprosném rytmu doby, střílející ostrými dávkami deziluzí, bezcílných toulek po chodbách, archivních pachů starších knižních edic, v nichž se anonymní ctitel tiráží a frontispisů ztrácí podobně jako při četbě stěžejního díla Marcela Prousta. Ale i další aluze Dynkova opusu pádí jako zpěněná vodní tříšť vstříc nenasytným břehům sebeklamů, falešných výzev, obchodních center v obležení lačných supermarketmanů i ke smutnému zjištění, že "člověk se obejde bez poezie", a důležitější význam má pro mnohé lakonický dotaz "Co bude k obědu?"