Zjevný rukopis autora, nyní inspirovaný časem více než padesáti let mezi napsáním básně "Ohlodané k smíchu" a dneškem, opět nenechává prostor patosu, předstíranému zájmu ani hochštaplerské vážnosti, byť by byly jeho vlastní. Kus svého života třímá v prstech jako by byl něčím cizím a nemilosrdně jej zkoumá. Výsledkem je soubor skečí a nonsensů, vrývaných do obrazu uhlazené serióznosti.