Jan Těsnohlídek (1987) naplnil svou sbírku nepochybně výbušným projevem, který se pokouší na základě většinou ostře kontrastujících okamžiků vyslovit názory určité části mladé generace. Tyto autorovy úvahy se bez patosu a nekompromisně pokouší pojmenovat současnou realitu, která má v jeho pojetí příchuť proradnosti, falše i bezcitnosti. "Je to divnej svět," konstatuje například v jedné básni, v němž "cesty ven / vedou hlavou do zdi" a žádné "materiální náplasti" nedokážou odehnat pocity úzkosti a beznaděje. A tak se člověk v Těsnohlídkově podání pokouší "prázdný tejdny naplnit / prázdnejma chvílema" a utěšuje se představou, že "nějak to půjde."