Vypravěč Antonín se vrátil z cizích krajů do vsi kdesi v sudetském cípu Slezska, kam byl po válce "přihnán" s dalšími lidmi, aby zabydlili město, z něhož byli vyhnáni Němci. Nyní si zde nechal postavit dům a během rozpukajícího jara v něm vypráví zrzavé kočce Mňau. Vzpomínky na poválečné rabování, na dobu, kdy se "přihnanci" museli osvědčit nebo být "vyloučeni". Kočka trpělivě naslouchá vzpomínkám na lidi přizpůsobivé měnícím se poměrům, na osoby, procházející příběhem jako zosobněné zlo i na pevné charaktery, na lásku, na útěk, na život v Itálii. Vzpomínky se vypravěči proplétají se sny z doby emigrace i současnosti. Ve snech se vracejí situace ze života zkarikované, hrůzně zvětšené a zprohýbané, celý příběh je více hořce poetickou hyperbolou osudů autora i této země, než jen pamětmi vypravěče, který na konci příběhu konečně dostává místo na palubě vzdušné plachetnice...