V závěrečné fázi básnické tvorby Josefa Hanzlíka, kam patří i tato sbírka, se projevuje autorovo úsilí zaznamenávat či zamýšlet se nad zlomovými událostmi, nad jejich dopadem do vědomí lidí, nad tím, jak dokázaly ovlivnit realitu, v níž člověk žije. V Hanzlíkově podání je takovým mezníkem například nejen obava z možného zneužití nukleárního vývoje, který by měl kastrofální důsledky pro celou planetu, ale z celé budoucnosti vůbec. Mizí tedy autorova křehká romantická linka, kterou nahrazuje úzkost, beznaděj a odhodlání postavit se básnickými prostředky proti rozpoutání jaderného konfliktu. S tímto přesvědčením se změnilo i Hanzlíkovo formální pojetí, jež se odráží ve střídmém civilním projevu.