Jeden z nejtalentovanějších tvůrců české poezie se pokusil analyzovat svůj niterný stav, který se pohybuje na vypjaté existenciální struně, doslova mezi životem a smrtí. Orten bytostně sdílí pocit vlastního ohrožení, propojený s tragickou situací okupovaného národa. Do jeho vědomí proniká poznání, že svět ztrácí pevný řád a jakékoli konání už proto nemá žádnou cenu. Pro Ortena se zhroutily všechny jistoty, z nichž nejcitelnější byla ztráta domova. Ve verších se objevují elegické tóny smutku, trápení a strachu, jež ho neúprosně posunují k hranici smrti. Orten se loučí s mládím i se svou láskou a smiřuje se s předtuchou blížícího se konce. Vrací se i do okamžiků šťastného dětství, aby tyto obrazy vzápětí nahradil slokami o nezvratnosti lidského údělu. Je přesvědčen o tom, že i když "tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve," jeho osobní drama se naplňuje a spěje k tragickému závěru.