Sbírku Josefa Hory lze zařadit do proudu spirituálně laděné poezie, v níž je hlavní úloha svěřena tichu, přemítání a tlumenému dotyku s okolním světem. Pocity samoty nebo útěky do vlastního, uzavřeného nitra se pro Horu stávají odrazem jeho vědomí, zrcadlením soukromého světa, v němž je stále častěji skloňována beznaděj i strach ze smrti. Tyto pochmurné nálady se konečně objevují i v titulní básni reagující na konkrétní dobovou událost, jíž se stalo tragické důlní neštěstí v Oseku na Teplicku, při němž zahynula více než stovka osob.