Všech osm jmen, která se v tomto výboru objevují, spojuje pocit existenciálních obav a úzkostí. I proto se v těchto textech ponejvíce nachází snaha podat výpověď, v níž se obraz i hodnocení života ocitá na okraji propasti, od něhož je už jen krůček k definitivnímu zmaru. Není jistě náhodou, že někteří z uvedených tvůrců opustili tento svět dobrovolně, jiní trpěli nevyléčitelnou chorobou, další se potýkali s enormní zátěží přecitlivělosti, která omezovala jejich existenci. A tak tento cyklus veršů a úvah, jejichž autoři se věší, pouští si plyn či jiným způsobem likvidují svůj bytostný organismus, lze i přes nesporné literární kvality považovat za výjimečné, bolestné svědectví o těžkých, vypjatých osudech, které nevyhnutelně směřují do prostoru, kde vládnou "Jen zpustošené dny a roztříštěný čas / Ani stín ani světlo / Jen zpustošené nebe / Ztěžklé neklidem úzkostí a neskutečnem".