Herrmannovými náměty jsou pražské typy, či, jak sám v povídce Čtenáři s nábřeží říká, pražské figurky, jejichž život líčí buď s humoristickým nadhledem, nebo se soucitem. V povídkách o lepiči plakátů (Noční apoštol, s. 90), o úřednících na penzi (Čtenáři s nábřeží, s. 105), žebrácích (Strávník od svatého Bartoloměje, s. 213) či o chudém studentu (Pražský bratr, s. 237) soucítí s těmito drobnými Pražany. Naproti tomu pány domácí, domovníky, domovnice, hejsky a pasáky zvané "pražští Pepíci" (Těžká váha, s. 32), marnotratné dcerky a synky bohatých měšťanů či kávárenské povaleče kritizuje s vtipným humorem. Povídky jsou psané svěží, dodnes srozumitelnou hovorovou češtinou a přinášejí doklady pražských slangů (pražských Pepíků v Těžká váha, s. 32; slovo "čupr", odpovídající dnešnímu "supr", v Čupr, s. 219). Historika cyklistiky potěší povídka Pražský centaur (s. 84). Většina povídek vycházela v Herrmannově časopise Švanda dudák, jejž ilustroval Viktor Oliva. Jemu je věnována povídka Oběť svého povolání (s. 231).