Rozjímání Petra Krále nad realitou šedesátých let je vedeno neúprosnou jazykovou imaginací, která strhává škrabošku společenským doktrínám a konvencím. Tehdejší svět vnímal básník jako prostor "zvláštní obludnosti" a na jeho básních je to více než zřetelné. Petra Krále vysloveně štval a deptal svět sešněrovaný ideologickým balastem, v němž "každé ráno otvíráš pomalu oči zároveň s Rudým právem" a jemuž se dalo snad na chvíli uniknout úprkem do lesní samoty, ale po návratu všude zase čekala "jen opuštěná hromada svinstev". Jsou to básně, které ovšem vynikají i až marnotratnou a opojnou slovní závratí: je skutečně nevídané, s jakým obrovským rezervoárem pojmenování, názvů a metafor Král pracuje, jak z něho tato sugestivní spojení tryskají jako z protržené přehrady - a přitom mají svou váhu, osobitost, originalitu i schopnost zachytit lidskou existenci v její duchovní bídě a nahotě.