Karel Šiktanc shromáždil v tomto souboru cyklus devíti rozlehlejších básní, prokládaný prozaickými vložkami a inspirovaný prostým faktem hloubení studny, jež je uchovávána z pokolení na pokolení a jejíž životadárný obsah tak symbolizuje příchody a odchody lidských generací. Studna vyvolává v básníku řetězec představ a zamyšlení, týkajících se podstaty živlů, předávání zkušeností a moudrosti, ale i úvah nad základními skutečnostmi v běhu lidského života, a to od zrození přes lásku až po smrt. Básník však již mnohem naléhavěji než ve svých předcházejících precích sdílí existenciální obavy a jeho niterné prožitky se stávají i kritickým barometrem stavu tehdejší společnosti.